Sourozenecká rivalita není žádným novým jevem. V rodinách panuje od pradávna, zpravidla vznikne tím, že do rodiny s jedním děckem přibude další miminko. Starší dítě, zvyklé mít doteď veškerou pozornost rodičů jen pro sebe, začne na mladšího sourozence žárlit. Postupná snaha získat co nejvíce pozornosti zpátky pro sebe, ale také pošťuchování, tahanice a bitky jsou často pravidelnou součástí každodenní sourozenecké komunikace.
Sourozenecká rivalita může být i prospěšná, pokud ovšem nepřesáhne všechny meze. Jak ji tedy dokonale a bez úhony zvládnout?
S určitou mírou žárlivosti mezi sourozenci se setkávají snad všichni rodiče. Je to normální projev, který vznikne z velké změny rodinné situace.
Dítě, které do jisté doby mělo jen pro sebe nejen pozornost svých rodičů, babiček i dědečků, ale také všechny hračky a pokojíček, o které se nemuselo dělit, se najednou musí podřídit tomu, že doma přibylo miminko, kolem kterého se všichni najednou točí a obdivují. Starší dítě se pak cítí odstrčené, s pocitem, že ho již doma nemají tak moc rádi. Je až logické, že mu tato situace nevyhovuje, a že ji cítí jako zradu, kterou kompenzuje žárlením.
Mezi sourozenci proto vznikají pře, žárlivost, soutěžení o pozornost, zlomyslnost i neochota vzájemně pracovat. V mírné formě jsou tyto projevy běžné. Jsou normálním vývojovým stádiem, které patří do běžného života.
Dětem však prospívá, když si musejí sourozenecké vztahy řešit samy. Dát průchod emocím napomáhá učit se řešit konflikty, což je prospěšné pro budoucí život. Rodiče by proto měli do konfliktů svých dětí zasahovat jen v případě, že spory přerůstají normu.
Pokud je však rivalita vážná, může hrozit, že si děti vzájemně fyzicky ublíží. Navíc ve velké míře poškozuje sebedůvěru a psychickou rovnováhu, což může vést až k velkým rodinným problémům. V takovém případě je nutné vyhledat pomoc psychologa nebo rodinného poradce.
