Ve chvílí, kdy se dozvíme o nevyhnutelnosti operačního zákroku, si většinou přejeme, aby zasáhla vyšší moc a problémy vymizely natolik, že už to nebude nutné. Výjimku tvoří lidé, kteří si v operačních zákrocích doslova libují. Myslíte, že je to nesmysl? A co všechny ty „celebrity“ typu živá Barbie nebo její přítel Ken? Ale to už asi patří spíše do kompetence psychiatrů. Tyto zásahy do organismu bávají většinou spíše škodící. Operační výkony, které mají nám normálním pomoci vrátit se do běžného života, se dají rozdělit do tři skupin.
1) Neodkladné– jedná se o ty zásahy, při kterých nemáme možnost rozhodnout se, jestli je chceme. Bývají to například akutní stavy po haváriích. Pokud by lékař čekal, až budeme schopni se k problému vyjádřit, zřejmě už by s námi žádnou práci neměl. Už by nebylo, koho se ptát.
2) Urgentní – v tomto případě se můžeme rozhodnout, jestli si dobrovolně půjdeme lehnout na operační lůžko. Vzhledem k tomu, že se do této skupiny kupříkladu řadí akutní zánět slepého střeva, moc možností mít nebudeme. Špatné rozhodnutí by nás během krátké chvíle mohlo stát život.
3) Plánované– zásahy do těla, které nejsou nevyhnutelně nutné, ale bez nich bychom fungovali asi docela špatně. Příkladem plánované operace je náhrada kyčelního kloubu.
Dejte na rady lékaře, ne sousedky
V případech plánovaných chirurgických zásahů bychom měli vždy vyžadovat veškeré informace, které nás upozorní na možná rizika nebo pooperační potíže. Nikdy se tedy neobávejte se na cokoliv zeptat. Jde přeci o vaši tělesnou schránku. Také se nevyplácí před lékařem něco zatajovat. Záleží totiž i na vás, jestli vše proběhne tak, jak má. To samé platí i po dobu rekonvalescence. Mnoho lidí si po opuštění nemocnice naordinuje volně prodejné léky, které mohou spíše uškodit. Vždy je nutné se poradit s vaším ošetřujícím lékařem.
