Každý normální člověk má někde svůj domov. Někde na světě je místo, kde tohoto přivítají s otevřenou náručí, kam tento logicky patří a kde mu nedávají najevo, že tam není vítaný. A protože takové místo potřebuje aspoň v nejtěžších chvílích každý z nás, je domov něčím, co si nenecháme dobrovolně upřít.
Jistě, každý z nás někdy v průběhu života změní svůj dosavadní domov za jiný, ale činí tak obvykle dobrovolně a s tím, že má jistý domov nový. Nové místo, které mu poskytne to, co člověku domov poskytuje.
A kdo domov nemá? Všichni víme, jak se asi cítí, všichni si dokážeme aspoň mlhavě představit, jak se mu žije. A to bez ohledu na to, zda je takový člověk obyčejným bezdomovcem nebo třeba utečencem před válečným konfliktem, nezvladatelnou chudobou nebo jinými závažnými komplikacemi.
A když se tedy nad tím zamyslíme, budeme vždy raději usilovat o získání a udržení si domova, než abychom riskovali, že tento nenalezneme nebo o něj přijdeme. Protože domov je něco, co nám lidem nesporně stojí za to. Doma se dá normálně žít, doma se dá založit rodina. Doma člověk ví, na koho se obrátit v nouzi, ví, kdo si zasluhuje pomoc a kdo jí naopak není hoden…
Prostě je domov potřebný. A to ať už si pod tímto pojmem představujeme nějakou tu nemovitost nebo rovnou celý stát, svoji vlast, jež je naším domovem.
A co bychom si tudíž měli přát? Přece to, aby nás o něj nikdo nepřipravil. Což se bohužel také někdy děje. Víme přece, kolik lidí ztratilo v naší minulosti domov kvůli své nepovolené emigraci, kolik lidí připravila o domov válka. A z novější historie pak známe nespočet příkladů, kdy lidé o domov přišli kvůli nesplácení dluhů, ručení za nesplacené dluhy cizí, nezdarům v podnikání či podvodům.
Ale většina z nás naštěstí domov má. Třeba i nedokonalý, ale to přece nevadí. Hlavní je, že je nějaké místo, na které patříme.
