Představte si, jak by vypadalo takové fotbalové utkání poté, co by na hřiště v poločase padla tma. Jak by tam hráči zmateně pobíhali sem a tam, naráželi do sebe a nemohli nikde najít míč. A jak by na podobnou (ne)podívanou reagovali lidé na tribunách.
Představte si v podobné situaci hokejisty na ledě. Ti by puk černý jako tma kolem nich nenalezli vůbec a končili by nejen v postavení mimo hru, ale třeba i v prvních řadách diváků. A kdo ví, zda by někdo z nich nechtěně nevinně neskončil předčasně ve sprchách jenom proto, že si spletl směr a vyjel tak z ledové plochy až do koridoru vedoucího k šatnám.
Představte si, že by basketbalisté potmě zkoušeli zasáhnout neviditelný koš, zkuste domyslet, v kom by také nakonec zůstal zabodnutý oštěp, vystřelený šíp z luku nebo komu by na hlavu přiletěla kovová koule, kdyby nebyla osvětlena hřiště v době, kdy se na nich něco děje. Nebo co by se mohlo odehrávat v temném hledišti.
A jak by teprve vypadaly debaty v hospodě, kdyby se fanoušci pro tmu neviditelných mužstev hádali o to, v čím manšaftu dnes byli větší žabaři.
Herní plocha musí prostě být uměle osvětlena ve chvíli, kdy už to slunce nezvládá samo.
Ovšem je nasnadě, že osvítit dostatečně třeba celou velkou halu není rozhodně nic jednoduchého. A že by se organizátoři dost možná nedoplatili za elektřinu, pokud by nemínili šetřit a omezit to na nanejvýš pološero s pár slabými svítidly.
To ovšem jedině v případě, že jsou pořadatelé takového utkání neznalí. Protože ti progresivní už dávno vědí, že existují i sodíkové výbojky. A těmito a na účtu se to téměř neprojeví.
Tyto výbojky totiž mají přednosti, jež jsou velice sympatické a nepopiratelné.
Sodíkové výbojky patří ke zdrojům světla s vysokou svítivostí, nízkou spotřebou elektřiny a barvou světla příjemnou pro oči. Rozhodně příjemnější než případná panující tma, v níž by si hráči ani diváci možná neviděli ani na špičku nosu. Který by si za takových podmínek mohli snadno narazit.
Bez světla by to nešlo
